Dvacátého čtvrtého února třicet čtyři
přiletěli k nám letos potulní mušketýři.
Na polích i v sadech jsme byli ještě v peřinách,
převalovali jsme se pod sněhem v nepokojných snách.
Noční zmrazky se jízlivě blyštěly na silnici,
slunce mělo po ránu s nimi škaredou tahanici.
Byl to tedy svátek, veliká událost,
když mi na budku pod oknem usedl zelený host.
Zatřpytilo se mi v sednici i v smutné hlavě.
Přišlo psaní z daleka, zapečetěné smavě.
Kovově se zalesklo, zatřepotalo,
magnólie pukaly a nebe blankytem vzkvétalo.
Moje sladká vivila banánů klín mi nesla,
na průzračné jezero jsme spustili modrá vesla.
Osvobozenou zemí jsme pluli, chválíce svět,
směšnou hračkou nám připadal zlovolný lidský skřet.
Zazvonilo vše dokola tisícerými ptáky,
na vteřiny zázračné zmizely sněhy i mraky.
Zapomněl jsem na bídu, na panskou zběsilost krvavou...
Byly to jen vteřiny. Do lesa uletěl s radostí mou.
Ale byla to událost. Nad všecky básně mi zpívá
v starém tom srdci pozemském, jemuž se připozdívá.