A stesk se zvolna stává hostem pouze,
ba konečně i hostem vzácnějším.
Člověk se vpraví do úlohy z nouze.
Nadějí srdce konejším.
Po stráních lozím, jsou jen trochu vyšší,
a veliká z nich vidím jezera,
leč vůněmi jak adamovské dýší;
i světlušky v nich tančí za šera.
Kraj širý klidně hukot houfnic stráví
a bomby letců hrou jsou náhody.
Pro tebe skládám u vysoké trávy
v kytici rudou první jahody.
Krok za krokem jdeš stále po boku mi,
když za houbami mířím v dubinu,
a navštívím-li hore tiché chlumy,
potoku smíchem zveš mne v hlubinu.
I stává se, že jako po úkoji
zazní mi srdcem moudrá veselost.
Co ranilo, to sladce opět hojí
a pobořený obnovuje most.
Tu zajásám a poučuji ptáky
i hmyz a byliny, jež kolem zevlují,
oč krvavější jsou tu polní máky
a jak tě miluji!