Zčeřilo vlny jezero spící
v pryskyřic vůni ve hvozdě duše,
jezero snů...
S bázlivým masem, omženým touhou,
stoupá tam Ona... cudně jak luna
chví se až k dnu...
S karmínem studu zakrývá lůno
ve zmatku bázně, v rozkoši předtuch,
s vůní jež schnou, –
ciboře ňader s hostií slávou,
ciboře stkané z konstelac sněhu
pyšně se pnou.
Tak jsem Jí slepnul před velkým hodem,
než vzplanul požár svatební noci
v posteli mé,
než Její cudné panenství dívčí
v oltáři svatém generac příští
spálili jsme.
Tak jsem Ji viděl před ložem čistým
ve zmatku bázně, v rozkoši předtuch,
s vůní jež schnou,
než rozlit flakón cudného klínu,
dvojice těl než splynula ve směs
rozžhavenou – – –
Tomu juž dávno... Ona se stala
Satana kněžkou se řevem vášně,
sluncem jež plá
do ruda v mlhách opilých smyslů;
vítězná teď na panenství troskách
purpurem vlá...
V ložnice chrámu postaven oltář
Tobě, ó vládče, Satane, pane,
kde nocí dnem
polštáře horké dýchají parfém,
sladký Ti parfém rozlité vášně
v povelu Tvém...
A jen ve chvílích, kdy všecko usne,
znavené službou Tobě, ó pane,
k jezeru snů
vrací se Ona, jak jsem ji viděl
před ložem čistým... cudně jak luna
chví se až k dnu...