– Nekliden věčně a nespokojen,
se všemi věcmi nitkou jen spojen,
od pevného vždy znova se trháš,
za tím, co plyne, se v neznámo vrháš,
udiven, dojat i nenávisti pln,
hostem jsi u každé stanice –
kde cíl tvých nepokojných vln?
– Spadl jsem, pane, s měsíce.
– Teď přitažlivost však země tě drží,
unášen života našeho strží
nemůžeš uniknout zákonu jeho,
osudu člověka pozemského,
zatoužíš po klidu, přístavu, ztišení,
spokojen s příštím všedním dnem;
neslyšíš v srdci písně smíření?
– Jsem fascinován, pane, snem!
Přišel jsem, pane, z jiného světa,
kde ctnost a krása svobodně zkvétá
k vyššímu životu, v čistším slohu
bez pověr, předsudků, tyranů, bohů,
mozek a srdce společně jdou,
zarmoutí možná, leč neničí –
nezapomenu na zemi blaženou!
– Leč neuživíš se tesknicí.
– A přece živ jsem tu snem a touhou,
nesmířen znova vždy na cestu dlouhou
vydám se za nimi, tápu a žízním,
jedinou žádostí vzplanu a vyzním,
po hřebenech a po římsách
vysoko kráčím a výše zřím,
po zlatém souzvuku do strun jsem sáh’...
– Leč pro svůj život utrácíš rým.
– Přece však jest a přece mi zpívá,
když bledá tvář na mě z dálky se dívá
a somnabulní vidina sladká
k vyššímu světu otvírá vrátka,
na dosah ruky je, málo chybí jen
bych propast překročil, u cíle byl...
– A vezmou-li ti poslední sen?
– Zřítím se na dlažbu, zbaven sil!