Po polích zlaté slunce rozteklo se,
na vlnách obilí se třpytí v rose,
na sivých vlnách podletního žita, –
i v zakaleném obzoru juž svitá.
Břidličné střechy sálají tou září,
bělaví holubi se na nich páří,
a vzduchem sytým sluneční té kštice
jásavý balet tančí vlaštovice.
Kdes v trávě žlutají se pampelišky
jak rozhozené drobné zlaté plíšky, –
dva běláskové vyletěli z květů
a líbají se v třepetavém letu.
A vzduch je plný nervózního křiku,
jak vrabec hlučně touží po vrabčíku,
a kdesi na okapu, jasem zpita,
se vzdává samice, jen nebem skryta.
Tak vše to zřím a čelem na skle ležím:
vše dýchá žitím omládlým a svěžím,
vše šílí zpěvem, pokřikem a hvizdem,
a celý kraj se zdá být velkým hnízdem.
Dvě mouchy bzučí kol, i ty jsou v páru –;
vše láskou plá ve slunce teplém varu – – –
Třesk, třesk, třesk! Výstřel za výstřelem hlučí –
Dav na povel se vraždit lidi učí!