Ubohá, příliš zápasila s tebou bledá velitelka a nekonečné dni, prosáklé agónií... Pak náhle, jak magnetická střelka, když pouto kovu naráz uvolní ji,
ke svému pólu tvá duše vrátila se, co zatím já, poslední z pyšného toho rodu, v náručí lásky hýřil jsem v rozkoše mohutném jase, zkájen polibky života – první nového rodu.
Oprýskaný palác baroku poslední ozdoby ztratil, poslední lampa praskla v komnatě pobořené, dým prachu zdviženého poslední vůni dech zkrátil – a přes trosky polnice moje s novou hymnou se žene.
Vždy staré bohy dorazit třeba, by novým se vztýčily chrámy! Ubohá, příliš zápasilo s tebou žití neúprosné a velikým smutkem tě škrtil konec nad troskami! Dnes nad hrobem, kam mlhavé jitro hází krůpěje rosné,
na korouhvi odboje vztyčuji hrdé rytmy své sloky. S nesmířitelným záštím k těm, jež tys ještě ctila, obrazoborec v chrámech, kam tys ještě chodila roky, a s kypícím opovržením k těm, pro něž ti omluva zbyla,
kněz nepotřísněný v nové renesance dómě, zatímco dav se snaží špinavou slinou po mně, se zrakem zářícím a nahlas čtu svoje evangelium.
Cookies on Poetry Cove