Na znaku pod širým nebem,
malinký nocležník u velikých hor,
dírkami v tmavomodré obloze dívám se do jasu věčnosti,
na niž snad osud mne dříve, než myslím si, pošle,
pro kterýž případ básně mé v paměti mějte, příští přátelé,
neb od vrstevníků je cennější uzená kýta
anebo třeba jen suchý, solený brambor někdy.
Pod hlavou boty a brotsak
i na bělavá oblaka hledím,
slabounce postříbřená nedonošeným měsícem,
nade mnou tanou, zatímco nesen jsem lehce zčeřenou hladinou,
mile se kolébá se mnou svět,
macecha předala mne na krátkou noc
mateřským loktům.
Pod vrchem v houšti, docela blízko, slavík
snaží se zakloktati žloutek do mléka vzduchu,
že však zde pro tento nápoj pijáků není
a každý slavíky všecky dá za krajíc chleba,
umlká
a ponechává žabám ohraničení ticha.
Mile se kolébá se mnou svět,
leč srdce mi ukolébati nemůže
a srdce mi zavzlyká chvílemi jako ze spaní děcko,
srdce mi zavzlyká, vzlyká...
srdce mi vzlyká...
jak... vzlyká...
vzlyk...