Za kým to asi mijakeskou plání
tak spěchá, jistě se sladkými slovy,
to dítě rozmilé, že neposhoví
si boky jeho ve svém kolébání.
Ach, ovšem, ovšem, o tom počínání
as mateři své sotva něco poví,
a také otec sotvaco se doví;
o tajemství tom nemají ni zdání.
To dítě však jak plátno běloučké je
a vlas má černý jako černé ledví
lastury mina; dělí se mu vedví
a k ňadrům mocně valí se a chvěje.
Ze zimostrázu hřebínek v něm leží,
a dítě to, oh – v moji náruč běží!