Ach ty má umíněná prostoto svatá! Ona se mi tu celičká svlékne, poněvadž slunečná hodina zlatá po stráni v tichu k poledni se vlékne,
poněvadž je to prý zdravé, poněvadž je to hezké, být smědou, poněvadž... poněvadž... cožpak vím, na stráži sedím a broukám,
na stráži pod keřem šípkovým a koukám. Plujeme, plujem na kousku kraje, vznesl se s námi k nebesům,
dole je Vltava, flašinet hraje, parníky, přístav, lidé a šum, leč u nás pokoj a ticho jak u pecnáře, když těsto kyne,
však také kynou jí ňadra i břicho, počkej, ten mravenec neslušný zhyne, a slyš, jak divoký holub vrká na dubě.
Kdyby se opravdu tenhle kout země chtěl s námi utrhnout, zlé ještě hlouběji zanechat plémě a plout, plout, plout,
tu stráž bych neseděl, svlékl se taky, pro ni a větřík, pro oblaky, sluncem bych dal se svléknouti z kůže, zhnědl bych, omládl a ztratil rozum,
voňavým kvítím vystlal jí lůže, píšťalu pěknou bych vyklepal z bezu, šípkový keř by věděl, že rozkvete, až si k ní vlezu.
Plujeme, plujem, svítí mi nahotou, vždyť je to tak prostá a jasná věc na slunci v trávě. Nechoď sem, člověče, se svou hlupotou,
poledne kol nás je šírá klec, před mříží zůstaň, najez a prospi se zdravě, ať lajdák jsi, nebo myslivec. Pst, posečkej, ticho, posečkej!
Plujeme, plujem na zeleném voru, hudba nám v srdcích jak včeličky bzučí, ve vzduchu, v hrdlech ptačích je med. Jsme kousek štěstí, svobody, míru,
nad věci dole, jež lhou a mučí, jsme prostoduchý vzlet. Posečkej ještě jen chviličku, pohleď, jak sen jí usedá na víčku,
posečkej! Pst, ticho, pst – nebo kormidlo vezmi, pomalu, po slunci ten vor náš vez mi, nespěchej:
než s medem ten bílý krajíc dne tu sníme, však my se domů doplavíme, pomalu, po slunci, dej se vpřed, bydlíme: Smíchov, 940.
Cookies on Poetry Cove