Když vzduch tě hladí něžnou rukou
a jarní země zavoní,
tu náhle radostí i mukou
tvá zasnoubená mysl zní,
a klid když s tichem šepotá si,
a ze všech hájů, luk i skal
se zdá, že prýští zdroje krásy,
bys život vzal a miloval,
tu rád bys vzal a v míru s všemi
bys krásu světa hýčkal rád,
ten dar, jenž nás tu závějemi
rozkoší může zasypat.
A přece s popáleným nitrem
chodíváš vesnou spanilou
a políbíš se s vonným jitrem
jak s ženou na smrt vedenou.
I když tu lidé nejsou právě,
cítíš tu číhat hrabivost.
Podobna zločinu i slávě,
po sobě nechá holou kost.