za stolem seděl, hořel nenávistí,
sršely oči, slova vraždila.
jak v kulek dešti, který tvrdě sviští,
nás přikrčené hrůza zalila.
za stolem seděl, zdál se celým množstvím
a praskajícím zdivem přehrady –
za okny mračna s usměvavým božstvím
se přela o své letní nálady.
tu vlaštovka k nám náhle zamířila
jak anděl míru letem spanilým,
ale v té chvíli na sklo narazila,
pod oknem zhroutila se zavřeným.
ten hrozný muž se změnil okamžitě,
vyskočil, běžel, ptáka uchopil,
hladil jej v dlani, celoval jak dítě,
a vlhký svit mu v očích zazářil.
my nevěděli, kdo byl raněn více,
když k otevřeným dveřím s ptákem šel,
zda muž, jenž klopil zvlhlé zřítelnice,
anebo pták, jenž vzkříšen odletěl.
nás vroucí průvan sevřel mlčelivě,
jak samou láskou omládl by svět,
a přece všichni cítili jsme živě,
že muž ten bude chladně zabíjet.