MRAČNA

Kde vzíti slova, řeč tak pronikavou, bouřlivou, šeptající, zvonící. Těch mračen! Pádí černou smečkou dravou. Ženou se stínů šedou štvanicí.

Na horách v orgii se povalují, až sivá roucha vlekou po hvozdech. A jako popelavé loďstvo plují po vodách nemajících vůbec břeh.

Toť drama beze slov, ač někdy zdá se, že pohyb ten zní zpěvem hrdinským. Však jindy trhlina v té širé kráse se zasměje jak ironický šprým

a modro zářící ti připomene, žes ustrnul jen nad prchavou hrou, že blankyt nesmírný se stále klene i nad mračny, jež pádí oblohou.

Kde vzíti slova, řeč dost pronikavou, řeč hrůzy, běsů, vražd a mučení. Těch bludů zločinných, jež vlnou žravou se valí zmatkem ochořelých dní.

Vražedným gestem przní, rve a ničí úrodu houževnatých staletí. Morem se plíží, ukrutností syčí. Tak vypadat by mohlo prokletí.

Však tragédie krvavá a rmutná, jež krmí žraloky a zbrojaře, jak tragikomedie náhle chutná, když pohlédneš jí přímo do tváře.

To minulost jen v křečích odumírá. Nad vřavou letí posel života. A člověk pracující tvrdě zírá dolů, kde řičí strach a slepota.

Kde vzíti slova, řeč dost pronikavou o žalu, hněvu, opovržení. Ó srdce v mračnech! Vichřic dlouhou vřavou se marně zmítáš k svému určení.

Nahoru s nadějí a dolů s bolem. O závod s myšlenkou a v troskách snů. Zdupanou setbou, zlátnoucím už polem. Pohodou lásky, hromobitím dnů.

To není drama ani tragédie. Toť jemných strun jen trpké cukání. Nevinný mrtvý v tichu s tebou žije. A padouch straší v květech na stráni.

Když světa věc tě stále rozechvívá, nemůže srdce jistotu jen lhát. Ať rozum na to soucitně se dívá, sejdou se přece – šťastni jedenkrát,

že sladký blankyt pro zástupy zpívá, a černá mračna letí na zbytek.