MILATK

Ostrovy na vlnách se kolébaly jako plné mísy, dávno, dávno tomu, lidé

s vůlí praobrů si zahrávali v stínu tučných stromů. Bujnost, vzdor a lehká mysl vyrůstaly ze šťavnatých dnů

nad představy rozmařilých snů, lidé zpychli; staré řády, staré mravy pohozeny byly, zapomenuty,

jako haldy vyjedených škeblí zasuty, kázeň zmizela – kalitové, pramoc obří, rozhněvali se.

Milatk, léty, zkušenostmi obtěžkaná jako banán plody, moudrostí a ctnostmi

ozdobená jako ryba šupinami, z lidí jediná duchům prasíly se kořila, z minulosti jako z věčné perlorodky

pravá zrna lovila, lidmi oslyšána, kality však byla milována z lidí jediná.

A tak přišla noc, jako vichr listím střechy harašila přísná slova, kalit děl jí:

„Za příštího úplňku trestat počneme, za příštího úplňku vody zdvihneme,

za příštího úplňku vystavíš si vor. Až pak lidé pohynou, vody vrátíme,

až pak lidé pohynou, tebe spasíme, až pak lidé pohynou, počneš nový rod.“

Tak se stalo. Ostrovy zbity vlnami a s řevem do vod klesly, zašly pod vodami,

lidé jako hrsti červů byli rozhozeni pro žraločí tlamy. Milatk

vůli praobrů se podrobila. Připevněna k svému voru, tu se zahoupala a tu zavířila, hmyzem na lupenu byla,

dolů letěla a vzhůru byla nesena, zazoufala, uvěřila, uvěřila, zazoufala, vlny uléhaly,

vody stoupaly, už jen vrcholky se nad ně zdvihaly, Milatk, jata strachem z vodní dálky, potopené ostrovy se bojíc opustiti,

vor svůj přivázala k poslednímu stromu, duch z ní potom prchl. Vody ještě stoupaly,

a než kalitové svýma dlaněma je zastavili, svýma dlaněma je obrátili, zmizel také strom a žena s vorem,

Milatk utonula. Vody vrátily se, ostrovy se podobaly vyjedené míse,

nekřičel tu op a nevolal tu pták, nesvítil tu květný kalich, nevoněl tu med, Milatk na nejvyšším svahu, černý, zvadlý, mrtvý květ,

ležela. Rada kalitů se sešla. Trest je dokonán, nechť noví lidé žijí. Usneseno, aby kalit – žena vešla

v utonulou Milatk. Na nejvyšším svahu, pod nejvyšším stromem náhle

tělo bezduché se pozachvělo, údy napínaly se, tvary kynuly, proudem krve zardělo se tělo, prsy poprvé se mocně pohnuly,

ruce zatápaly, Milatk procitla, zatímco se kalitové usmívali, v novém klidu, v novém jasu

Milatk oči otevřela v žasu, pozdvihla se, vyskočila, stanula, z vyjedené mísy na ni hrůza vanula, ale v nitru ženy kypěl život smělý,

jako by v něm skrývala roj včelí, pudem vedena, Milatk na své tělo zadívala se. Viděla svá ňadra zahrocená vpřed,

viděla své tuhé, oblé údy, viděla své břicho vykroužené, život byl v tom, krev v tom bila, nevědouc nic pocítila

touhu divokou, protáhla se, vypjala se, vzlykla, ruce vzhůru vztýčila a vzkřikla růjným výkřikem.

Vzápětí však: jaký děs! Jako kdyby ostrov celý odpovídal ozvěnou jí ze všech stran, smích se rozetřásl kolem ní

jako prudký harašivý van, duchů hlasy naplnily prostor nadzemní. A pak naráz Milatkin zrak vytřeštěný

spatřil kality. Byli tu a seběhli se kolem ženy udivené, do svého ji středu vzali,

dolů ze svahu se hnali s povykem. Uvadlé a zpustošené bylo místo ono,

kde se kdysi tančívaly bujné tance kmene, uvadlé a zpustošené lesy kolem byly, do nichž z kola mizívaly páry roztoužené.

Na to místo kalitové Milatk zavedli si, na tom místě zatančila snubní tanec praobrům.

Ostrovy již se zase zelenaly, již se zase kolébaly, na vlnách se kolébaly jako plné mísy,

silná Milatk patero tu synů porodila, patero tu rodů založila: Aremolungi, Eimeliik, Korrjor, Ngabiul, Molegojok.