chřadne-li to, čemu říkáme tělo,
stýskává si tak zvaná duše:
řekne-li srdce, že už dost dřelo,
proč zhroutí se i má napjatá kuše.
střílela květem, láskou i hněvem,
vznešená přece byla.
než se vše v popel promění žehem,
tak ráda by vyskočila.
pýchy a domýšlivosti plna,
aspoň co kvíteček hlohu,
aspoň co čistá, průhledná vlna
moci se věčně zřít v bohu.
ilusi nesmrtelnosti a boha,
soustečko přeohlodaných kostí,
předhodí metafysická vloha
ubohé lidské ješitnosti.
a při tom člověk by všecku krásu
těch pytlů s nadějemi
dal rázem za slib, že svého času
se vrátí na nevděčnou zemi.