Z hrubého lože do dvora civím –,
s planoucí svíčky na smutek stěn
pad’ žlutý reflex,... výkřikem tklivým
jako by venku zaúpěl den...
Duší to táhne průvodem sivým...
v papír jsem vrhl veršů svých sten –;
illusím mrtvým, illusím živým
vrhá se srdce k hříčce a v plen – – –
Nad oknem venku révoví psího
povadlé listí haraší, –
druzi juž chrápou, v chodbě zní kroky,
vanutí větru sténajícího
dozvuk sem z ulic zanáší...
a já k té hudbě čtu teď své sloky...