Mé doupě mi zarůstá pavučinami,
pomalu chátráme spolu;
tož měli bychom se zapřísti
do samotářského bolu.
A naslouchat u oken rozbitých,
jak vítr si cestu k nám klestí,
naslouchat bez kleteb zbytečných,
bez marně zdvihaných pěstí.
A s tragikomickou grimassou
říci hluchému světu,
že zas jedné pravdy zneuznal
v jejím nejčistším květu...
Však nemám ještě resignace dost
a krve mám mnoho, ach, mnoho:
má číš chce být plna a meč můj chce plát,
ať již je cokoli z toho.
Své slovo, svou radost, své gesto, svůj vztek
zapříti hrdý jsem příliš.
Ty, jenž mou pokoru potají čekáš,
ty, jizlivý ďáble, se mýlíš.
Snad zemru k tvé potěše na věky spit,
až hladová stihne mě zima.
Či pojdu jak pes, jenž vztekl se žízní...
Však s mečem, na němž krev dýmá!