mého lidu mateřštino,
zpěve půdy, která kvílí,
zpěve krve, která věří,
třpyte zlatonosné žíly,
píval jsem tvé staré víno
s poctivci i divnou sběří;
v mládí člověk v závětří
milenku svou nešetří.
jak jsme s tebou vyváděli,
cizím peřím fintili tě,
strpělas nám všecky vášně,
pohrdalas nepokrytě
násilníky, mučiteli,
písní v pouliční kašně,
nemohlo nic zastavit
pramenů tvých čistý svit.
mateřštino mého lidu,
muž se k tvému zdroji vrátil,
čistotou i průzračností
pouť si ke skutečnu zkrátil,
jak se zrcadlilo v klidu,
v hlubině tvých prostých ctností;
tebou spojen s lidem svým
pevně zří dnem nepevným.
zpěve půdy, která trpí,
zpěve krve v šero ranní,
stará mateřštino mládí,
spolu jako dláto v dlani
a jak v režném poli chrpy
máme se teď prostě rádi
při práci, jež nelení
na dlažbě ni v zeleni.