Na lukách dole řinčely kosy,
nahoře v polích perlami rosy
pomalu brodil jsem se jak zvěř;
z ranního navracel jsem se lovu,
ze všech stran kynul mi pod nebem z kovu
kvetoucí šípkový keř a keř.
Ale já mimo šel a jen jsem stanul
všude, kde rudější makový planul
dnes ráno rozvitý květ.
Pole a pole mou skládala kytku,
smělou a veselou, zářící kytku,
na kterou hleděl celý svět.
V dědině teprv se probouzeli.
Jen dělníci jdoucí do práce zřeli
po očku na kytku červenou.
V kalném tom šedivém dnešním ránu
do květovaného dal jsem ji džbánu,
na okno postavil – barvu svou.
Zpívá a jásá. Pomoci nelze
křesťance Marii, židovce Else,
každá ji políbí pohledem.
Sedláci, měšťáci, profesoři
líbají kytku. A kytka hoří
drzým a pohanským plamenem.