Po kalné Tise ledy od severu jdou a po železničním mostě vlaky s municí... Za trochu klidu platím bolestnou chorobou, napolo slepý bloudě po nemocnici.
A přece, pojďte sem rychle, něco vám pošeptám: Jsem opět cosi jako homo sapiens. V šero a mlčení hroužím se jak v říční večer prám, u kormidla mi sedí tesknící sana mens.
Po kalné Tise stříbrné louže se rozlily. To slunce není však pro mne, není teď můj čas. Byť zcela slep i hluch a něm, kukla motýlí, tu v koutku kdesi rád bych vyčkával jarní jas.
Pak bych se proklubal z kukly jednoho poledne, bych nah a svoboden stanul před čistou oblohou, rovnýma nohama skočil do proudu svého dne, ni vírů bych se nebál, v něž jiní nemohou.
Leč to by bylo vám dáti mi nejen vody smích, šum lesů, lučin květ a zvířat snubní rej, to by se musil vrátit i lidský živočich k souzvuku s kvetoucí zemí, s ní splynout v jeden děj –
Mlha nad korytem Tisy všecko vyvatovala. V mléku řídkém potopeny nákladní spí lodice.
Touha přitiskla mi čelo k oknu nemocničnímu v pozdní večer, jenž mne minul, vymetaje jídelnu.
Sterem hlasů volává mne zvenku zbytek života – Teď chtěl bych jen v bílé tmě té slyšet rozvodněný proud
a na lodi, hnědý plavec, u kamínek v kajutě dnešní porci zelí s chlebem zapíjeti pálenkou.
Polozastíněné okno, nestačí-li, jde-li o svět, dost je velké k oslazení nemocniční idyly.
Z trochy zdí a holých stromů z mostu nad rozmáchlou Tisou, nu, a z obecného ždibce malých lidských zvířátek
skládá se mé denní sousto polykané labužnicky. Denně jinak upraveno dostávám je na talíř.
V době, která všecko béře, za to sousto bývám vděčen. Křečovitě držím stéblo nad závratnou propastí.
Dni mé, jeden za druhým, chudý, chudší za chudým, jako popel, jako prach sedají mi v týl:
v šedi šeď a v dýmu dým bytí mé se nebytí podobá jak stínu stín, nad propastí stín.
Hledím dolů: šum a jek, dravý život, horký svět rozhazují s lomozem cizí hlubinu:
je to totentanz i ples, tma i světlo, pláč i zpěv, úzkostí a nadějí živá kytice.
A že jsem tak hrozně chud, touhou zachvěla se hruď, a že nebyl jsem vždy stín, lačně dolů zřím.
Jako míč však od stěny odskakují zraky mi, mezi mnou a divou hrou studí cos jak sklo.
Pokud dosahuje zrak, z cizoty je zvuk i tvar, z ostnatého drátu jsou barvy, pohyby:
nepřátelská vzdálenost vstříc mi čiší z propasti, kdybych sklem se propadl, sežeh by mne mráz.
A tak nad propastí dlím, šeď a popel, dým a stín, touha se mi zalknula v prsou vyprahlých –
Ale kdybych spatřil květ, jediný svůj, rodný květ, pro ten květ a za ten květ vrhl bych se dolů.
Mimo mne kymácejí se všelicí lidé, Maďaři, Srbové, Němci, Rumuni, Židé. Smutní i veselí muži, tiché i hlučné ženy, jsou mezi námi steré styky nataženy,
smutná a veselá pouta, tiché i hlučné styky, melancholická čtverylka při zvucích harmoniky, předivo z babího léta, leč rovno tvrdému poutu, železná pavučina až do tmavých koutů,
proměnlivá a lehká, že průvan jí smýkne, leč po celém domě nikdo z ní neunikne. A přesto nesmírně sám jsem v tomto soužití s mnoha, jako v zástupu věřících ten, jenž nevěří v boha,
poslední vlčí mák v chřestícím ovesném poli, mezi oblázky škeble, vržená na břeh holý, ano, jak škeble uzavřen tu ležím a lidsky se dusím, zatímco nějaké hrozné dni jdou dlouhým pochodem husím
rovnou do monografií a příruček historických, okutou obuví řádíce v nejlepších květech lidských. Nemám tu pohledu, jenž by mne pronikal ke dnu, kdy a proč hořím, kdy a proč blednu,
nemám tu dlaně, která by dnes úzkost mou zachytila a zítra z nadějí mých pevný koráb sbila, v němž bychom dali se na cestu do nejvlastnějšího kraje, jejž horizont nám vrací, zvolna se otvíraje.
Cookies on Poetry Cove