Má plachá královno, třebaže jsem Tě sám korunou z papíru a lásky své korunoval, přece Tvé králování v nervech a krvi mám – pamatuj: do královny že jsem se zamiloval!...
Dvé let již marnotratně stůňu svou touhou a snem, plachost a hrdost Tvou bláznivou mukou platím – rok tomu, co Tvé přízně náměsíčníkem jsem, a denně chvěji se bázní, že ji pojednou ztratím.
A přece, hleď, nic snadnější nebylo by snad než bezstarostným způsobem svou touhu nasytiti a lásce, snu a mukám dáti klidně vyprchat ve všední komedii, které říkají žíti.
Co s tím však, drahá? Stojí snad fraška banální za ženin zápas, marný vždy, s hrdostí a studem, za marnou touhu mužovu, jenž snad štěstí sní, za krátkou slast, jež placena bývá dlouhým trudem?
Nikoli, lásko má, nikoli, královský můj sne, snu svého neumučím v žaláři nestoudnosti; raději prchnu před Tebou do beznadějného dne, než abych sladký Tvůj obraz poskvrnil banálností.
Jsi bledá moje královna, královský sen sním, milostnou skutečnost a umělecké dílo; s Tebou i sebou bojuji, o to, co ve snách zřím, mozek i krev svou cvičím, by se to podařilo.
Nesměj se, drahá, vím to, že nezávisí náš sen na touze, vůli jen naší, že osud vládne námi, – leč děj se co děj: kdo kráčí nejvyšším opojen, aspoň se nezardí jednou nad svými vzpomínkami.
Má plachá královno, jak jsem se plachým stal a vše jen míti chci z Tvých neodhodlaných dlaní! Leč prosté dívky se nebojím – z královny strach mne jal, bych hrubým bludem nerušil jejího králování...
To na paměti měj a sladkou svou myslí mne veď, důvěru za důvěru, něhu za něhu dej mi, na čistý sen můj milostný milostivě hleď a bázeň před mým osudem ze srdce mého sejmi.
Cookies on Poetry Cove