vyletěli holoubkové do světa,
z klece vyletěli;
ta klec, ta již dávno každým prokleta,
komu červený květ v srdci rozkvétá;
krásné srdce měli.
kilometry dlouhé nás dva dělily,
když jsme o tom četli,
přes to oba stejně jsme se modlili,
aby osud k nim byl laskav na chvíli,
tam, kam chtějí, slétli.
letí, letí holoubkové do dáli –
nelze doletěti...
sne náš, marný byl’s, a marně zpívaly
obzory, jež na to mládí kývaly –
zpět jde do zajetí.
našich čtvero očí nezaplakalo,
srdce jen se chvěla.
mnoho-li již ikarských snů selhalo!
mnoho-li již křídel doveslovalo!
srdce se nám chvěla.