Vyletěli holoubkové do světa,
z klece vyletěli;
ta klec, ta již dávno každým prokleta,
komu červený květ v srdci rozkvétá;
krásné srdce měli.
Kilometry dlouhé nás dva dělily,
když jsme o tom četli,
přesto oba stejně jsme se modlili,
aby osud byl k nim laskav na chvíli,
tam, kam chtějí, slétli.
Letí, letí holoubkové do dáli –
nelze doletěti...
Sne náš, marný byls, a marně zpívaly
obzory, jež na to mládí kývaly:
zpět jde do zajetí.
Našich čtvero očí nezaplakalo,
srdce jen se chvěla.
Mnoho-li již ikarských snů selhalo!
Mnoho-li již křídel doveslovalo!
Srdce se nám chvěla.