Unavené konvalinky,
plátky růží čajových
do vína jsem natrhal si
z tváří, bledých tváří tvých.
Ze srdce, jež dvakrát pláče,
tvůj i svůj jsem vlil v ně žel,
tvůj i svůj jsem vlil v ně smutek,
aby nás tak nebolel.
Víno z topasů a zlata
oblilo nás oblakem,
utkán z bolesti a něhy
soucitným nás pojí snem.
Chladná květina tvé ruky
sklání se mi do dlaní,
a když rty své na ni tisknu,
vteřina jak štěstí křehké
vroucně v srdci vyzvání.