Stavěl jsem pomník nejkrásnější,
to svému snu a tvému jménu,
tu a tam přece jen jsem doufal,
že korunu dám dílu svému.
Korunu zlatou z vroucí shody
nad všemi pošetilostmi,
milostnou báseň z vůle srdcí,
jež ke světlu se derou z tmy.
Nechtělas tomu, nemohla jsi,
musíš jen jíti za svou krví;
žel, nejsme v tomhle posledními,
jakože nejsme ani prví.
Z pomníku jako ze života
zbyla mi troska trčící,
na místo koruny teď kladu
jen triviální čepici.
Má Píseň písní končí směšně
jak sterý případ nejvšednější;
i to jsem tušil: z měsíce jsem,
a ty jsi pouze žena zdejší.
Stavěl jsem pomník nejkrásnější,
snad z měsíčních svých pouze chyb.
Ty korunu dáš jednou troskám:
svůj krutý vtip.