list schnoucí motýlem se snáší,
vlnka na říjnovém splavu,
bez kazu a prost už vášní
padá na křehnoucí trávu.
strom-otec nestřásl jej s větví,
matka-míza nezradila,
to není pravda, i ten břeh ví,
že hodina mu udeřila,
by prostě letěl – jako synek,
jejž uchopilo lačné mužství
a vyhání ho z rodných plínek
k neznámému dobrodružství –
list neví však, jen vznáší se a padá,
v průvanu země poletuje,
vítr duje,
list za listem kdes v tichu skládá,
budoucí humus.
provázen jeho písničkou,
list v tresor půdy přispěl hřivnou maličkou,
to není funus.