Že milujeme se a láska stálá
jak vlnu příliv krok můj vstříc ti řídí,
že nejednu noc v loktech tvých jsem spala
při měsíčku, jenž lásce nezávidí –
oh, to jsem všecko směle zapírala
v divoké hádce s těmi, kteří slídí,
a se lží jsem se tolik namáhala,
jak namáhá se některý z těch lidí,
již osmahlí a k zemi nakloněni
za provaz táhnouce loď táhnou v snění,
loď barvami na rudo malovanou,
tam u přístavu Naniwa, kde skvějí
se třpyty vln, až zraky přecházejí –
a přec mne lidské řeči stihly hanou.