lidé v hotelu

sem a tam, sem a tam, cizí proti cizím, lidé v hotelu procházejí otáčecími dveřmi, posedávají v pletených židlích,

tvrdá lhostejnost nebo zvědavost kape jim z očí. je to hotel grand v trenčianských kúpelích s oprýskanými stopami maďarského panování,

jež dějiny zatlačily na ústup, strašný věk imperialismu počal praskati ve všech spárách, aniž führer nebo duce mohou nás mýlit

svými paláci z karet, jež třesou se na bídě. shovívavá krása zelených vrchů vpravo i vlevo

naslouchá větrům a mračnům, je konec května 1936, dole zní ovšem jazz, „po nás potopa“ včerejší třídy,

ale mezi těmi lidmi v hotelu procházejí i tváře docela jiné, spisovatelé mají tu sjezd, a spisovatelé nebyli by spisovateli,

nebyli by hořícími hranicemi na horách národů, kdyby nebyli proti fašismu a válce, střapatá hlava ilji ehrenburga hned tu, hned tam

zapaluje mezinárodní požár kulturního útoku na hradby temna. jsme křehcí a slabí,

jsme plni příšerného dědictví, jsme allzumenschliches až do výstřednosti, ale mezi těmi lidmi v hotelu grand, mezi bohatstvím a tituly,

mezi cizopasnictvím a vykořisťováním, mezi špičáky a pěstěmi jsme zpívající lidskost, otáčecími dveřmi vzlétáme k zeleným horám,

přes hory k chatám zemědělského lidu, přes hory k továrnám průmyslových dělníků, z nich jsme se vskutku narodili, s nimi jsme se ztotožnili,

s nimi vcházíme v duchu a jednou vejdeme vskutku jako svědci do zaslíbené země. jsme zpívající lidskost,

a naše bloudící píseň prochází filtry těžkého života, aby na konec z čistých byla nejčistší jako semleté pšeničné zrní.