Den za dnem letí, týden za týdnem, pokojným zdá se tu všecko snem, denně můj den je širý pecen vlažného těsta,
bez vůně však a bez chuti pecen uprostřed horkého města. Hrdličky nás tu oblétají, zvědavě straky se dívají k nám,
střechy a zdiva symfonii hrají v zeleni, která je všude, a já jsem sám, ba, skoro sám, který tu pobožně naslouchám,
jak, jak to bude: smutek v mých prsou vyhlíží jarně, leč v srdci buší to marně. A také kašně naslouchám,
z níž trojí pramen tryská; ve dne tu malé hnědé ženy stavějí džbány, večer se v platany vracejí vrány, a za noci velikých hvězd
v prsou mi cosi výská: leč k světlu to nemá cest. A sejdu-li do ulic, klouzaje po hladkých kamenech v dav mezi osly, soumary, vojáky, domorodce,
jimž pohyby láme zuřivý sluneční dech, a mimo dílny, krámy, kde volají chodce truhlice pestré, opánky, látky samé kvítí, měděné mísy, spony i laciný západní brak,
kde zdálky zlaté placky svítí a zvolna řežou nože na tabák – těch hromad ovoce veselých pak ještě mezi vším,
mnoho-li zažili jsme jich pohledem dychtivým! Denně je den můj ovocem obstoupen, slívami, broskvemi, hrozny a fíky,
paletou živou pro bujný sen, melouny krájíme, loupáme jablka granátová, a v tichých uličkách s tvrdými vrátky, jimiž se nesou zahaleny
temnými plášti a bílými šátky břichaté ženy, pobožný nápěv na kluzká slova či hymna z harmoniky –
zeď břečtanovou korunují pomerančovníky: jsou plody obsypány. Jen já tu zůstávám planý.
Cookies on Poetry Cove