strašlivá dílna událostí,
ten běžící pás provozu,
ve dne i v noci bez milosti
stoupami ran a hlomozů
štve lidskou kořist svou –
hoden však dělník odpočinku,
každému třeba někdy spát,
nestyď se toužit, lidský synku,
po stezkách mírných horských stád
s lahodnou zvonců hrou.
hledáš jen mír a plodnou sílu,
když kolem šklebí se jen křeč,
chceš vidět lásky mocnou žílu
zářiti v prazřetelnou řeč
průzračných pramenů,
chceš dřímat, bdě, co květ, jenž dýchá,
a tam, kde rosou přetékáš, –
jsou zvony katedrál jen pýcha,
však zvony stád jsou otčenáš
za zralost našich dnů.
továrna dějů řve a vrhá,
zločin má ruce na pažbách,
štěp života svou mízou mrhá,
padavek plno po dlažbách,
a medu nedá roj –
jak neprahl bys po klekání,
jež stáda zvoní na horách,
po sladké ilusi, jež chrání
na cestách ve větru a tmách,
– a pak šel v nový boj.