LETNÍ APOSTROFA

Ej, ticho, těch našich sečí srázných ticho horké, když hmyzů legion se snoubí na květech a tančí, zpívá, šílí v zlatém žáru –

ej, ticho, těch našich lučin ticho vonné, vroucí, když úběl kopretin a modře šalvějů se mísí v zeleň kypící a vlahou –

ej, ticho, těch našich polí ticho oslavené, když vlnící se rež se pyšně vymetá pod blankytem, jímž oblak pluje bílý –

ej, ticho, ticho, jen o trochu víc jasu ještě daruj mé mysli pokojné, by rozmar milenčin jí nevyrušil z poledního míru,

v němž zastavuje se jak v stráni květina!