Ve žlebech, ve zmolinách, kam slunce vejíti může
jen po dlouhém klepání,
host vzácný, vzbuzující však veliké rozpaky,
poněvač do všech koutů zvědavě nahlíží –
ve žlebech, ve zmolinách v dubnu kalnými, chladnými hledy
nad křehkým bubláním svítí zapomenuté ledy.
Rytířské zpěvy ptáků
již se stromu na strom věsí útlé své věnce,
vzduch na volných místech vane jak mladé víno,
docela blízko podlésky dětinsky dívají se,
a půda kol vzdouvá se jak mateřský život.
Ze šera, z hlubin mrazivě dýchajíce
jen ledy ty lesknou se jak shasnuté svíce
mdlé, cizí.
To starci jsou, sedící na lavičce u dětských her a tanců,
nad hrobem starci, kteří musejí odejíti.
To místa jsou oprysklá na zdi zlacené sluncem.
To skvrny jsou olejné pod strojem,
jenž požírá hodiny práce.
A kusy jsou to mého vlastního mozku,
které mne zmrazí, mně odtáhnou ruce,
když srdce má tisíc chutí cos provésti prudce.