Jak svítí, zdaleka volají, laskominy vznítí ty zlaté chleby, v pekařských krámech kukuřičné chleby! Jak ohromují,
lákají, dráždí, provokují, když hlad ti zatlouká zvolna do mozku tupé hřeby! Jen mrskneš okem po nich, a již ti nejdou z hlavy,
a všude zříš je, zlatý den, cválají na zlatých koních v strakaté východní davy, jsou zlatý hřích a zlatý sen,
lačného sytý sen. Jak září do bledých, vyhublých tváří, když prodavač s fezem a nohama zkříženýma
hází je na váhu! Jak planou dobrotou požehnanou, když láme a dává je rukama pokojnýma
žebrákům na prahu, kňouravým hnědým žebrákům z dlažby! To velikanánské mince jsou, peníze nové ražby,
k oslavě země v oběh jdou, země, jež ploditi ráčí, zříš jako klasy je pláti, jak slunce, jež klasům dá zráti;
jim netřeba hlavy ni znaku, lesk a barva jim stačí, a číslem jich zdá se nekonečnost. Má mimojdoucí v oku vděčnost, má jiný v oku hlad – jda mimo sám,
já obé v oku mám. Že hlad, och, toho netřeba vzpomínat, že vděčnost, toť však proto snad,
že tato dozlatova vypečená žluť, ten zdůvěrnělý obraz z daleké končiny cizí, pojednou domova sladkou chuť jak jaro vzestup mízy
probouzí ve mně, v synáčku severní země – nevěda proč, venkovský vidím vířit kolotoč
tam dole u Svitavy, skleněné křišťály třepotají se, řinčí polyfÓn, činelů zářící placky se mihají, zakřikne zvon, a mládež se baví – –
anebo v trávě šťavnaté hledím za motýlem pod jednou bílovskou strání, kol v louce zlatem svítí steré pampelišky jak vyleštěné plíšky,
a vše je var a vše je kolotání a včela všecka žlutá pylem polednem se potácí... Leč nezapomeňme na chleby kukuřičné
z pečlivé ruky domácí! To nejsou zlaťáky, jež moslim vyplácí, to není z hromady zboží: jsou zlatější a vysoké, vznešené spíše než sličné,
pravý „dar boží“! Zároveň s mouchou, se smutnou jednou mouchou k slunnému místu na naší zdi
přilepil jsem se velmi. Zároveň s mouchou dívám se na svět z hlediska hladové šelmy. Zdá se, že cosi jej hyzdí.
Mimo nás, množíce slunce podjarní jas, na hlavě nosí hnědá děcka s domácím chlebem měděné mísy.
Každý je čísi a děcka jsou veselá všecka: barvené ručky vzduchem jim těkají, dřeváčky hbitě klapají.
Můj žádný však není, zvířátko dravé v mozek mi kouše. Och, pokušení! Rozkoši vrchovatá,
zmocnit se kusu tohoto zlata! Kousíček dal bych také své mouše. Vznešený chlebe, se zlatem slunce zpíváš a hřeješ!
V nitru však zebe myšlenka, kterou po cestě seješ. Leč na slunném místě vše chladne, hroutí se jistě.
Soucit a něha a žel náhle mi srdce chytly prsty jak drátky, teploučký váček zazvučel, korálky rudé v něm chřestí,
zadními vrátky mrtvolu dáváme poodnésti, korálky rudé zvoní, srdce mi zpívá,
na plavém koni jaro snad vjíždí a zpívá, celý svět zpívá i slunce zpívá –
na něco všickni čekáme a docela tiše si zpíváme: Kdybychom všickni, kolik je nás, za ruce vzali se spolem
a ohraničili sluneční jas velikým kolem, kde by se vzal, tu by se vzal uprostřed kola malý spasitel
a ten by všemu světu lámal a rozdával božího daru kukuřičnou žluť i žitnou běl, a byly by to zlaté chleby domácí a nestáli by kolem žebráci.
Cookies on Poetry Cove