Když člověk příliš hluboko zřel v život,
až prostné srdce k smrti zasmušil
tou tragikomedií s jménem člověk,
tím bláznovstvím, s nímž mládí utratil, –
a přece proti zvyku svého světa
cos ještě má kdes, čeho neprodá,
byť zhanobena byla jeho pravda
a v kletbu dána jeho úroda,
když umí žít jen po zákonu srdce
a vlastní mysli, která necouvá
před svatostánky porušené doby,
jich kněží davem, jenž se nadouvá –:
tu jeho štěstí, najde-li je, má již
jen rekonvalescence tichý vděk,
jejž ruky dotekem je možno zranit
a otráviti dechem pomněnek.