Lokálku suchou četl jsem včera,
slunce že jaksi ubývá nám.
A že je všude nadbytek šera,
v mlhách že jdeme, dívám se sám.
Země se halí šlojířem hustým,
nebesa věčně bez lesku jsou.
Chodíme ve dne soumrakem pustým,
chodíme v noci bezhvězdnou tmou.
Vzduch náš je nedýchatelně ztuchlý.
Sirotků máme tragický los.
Zdá se, že země po někom truchlí
zármutkem vdovím. Odešel kdos?
Dívám se kolem. Co je ti, bratře?
Co je ti, vlasti? Národe můj?
Na naše syny malátné patře,
na naší vlasti soumračnou slůj,
příčinu hádám vdovího stesku,
pro který země odmítá jas
sluneční lásky, brání se lesku:
Duch svatý, myslím, opustil nás.