Jaká rozkoš, země, do tvé vlahé hlíny zabořiti prsty, dlaně přitisknout (i když poznaly žen žádostivé klíny, i když zbádaly jich těla každý kout).
V hlíně tajný život oblévá mé prsty, nezřím ho, však cítím aspoň voněti, jako bys mi vpospas dala hnědý prs, ty, milenko a matko, muži, dítěti.
S rukama v tvé hlíně chvěji se jak panna, kterou muž jal pevně, strhl na hruď svou; miluji tě, jak chceš býti milována: zrakem, čichem, hmatem, láskou smyslnou.
Dnes beránci se pasou na blankytu, co zítra vystřídá je, kdož to ví, noc zazáří-li ve stříbrném třpytu či napne mraků černé plachtoví.
Pro lačné oko mé však pastvou čárnou je každý krásný rozmar oblohy, k níž nepřicházím s otázečkou marnou a před níž nepomyslím na bohy.
Pro oko mé... a někdy pro myšlenku o všemmíru, kde v prášku prášek jsem... Však pro svou lásku, to mám divoženku, pravdivou zemi lživým pod nebem.
Ji miluji, a zpěv můj země chvála, ji vyznávám svou celou bytostí, a láska ta, toť pud i vůle stálá, pud syna, vůle k celé věrnosti.
A ode mne-li slyšeli jste zpěvy ke chvále slunce, hymnu pobožnou: mně, věřte, proto jen se velkým jeví, že zemi činí tolik rozkošnou.
Cookies on Poetry Cove