Jaká rozkoš, země, do tvé vlahé hlíny
zabořiti prsty, dlaně přitisknout,
(i když poznaly žen žádostivé klíny,
i když zbádaly jich těla každý kout).
V hlíně tajný život oblévá mé prsty,
nezřím ho, však cítím aspoň voněti,
jakobys mi v pospas dala hnědý prs, ty,
milenko a matko, muži, dítěti.
S rukama v tvé hlíně chvěji se jak panna,
kterou muž jal pevně, strhl na hruď svou;
miluji tě, jak chceš býti milována:
zrakem, čichem, hmatem, láskou smyslnou.
Dnes beránci se pasou na blankytu,
co zítra vystřídá je, kdož to ví,
noc zazáří-li ve stříbrném třpytu
či napne mraků černé plachtoví.
Pro lačné oko mé však pastvou čárnou
je každý krásný rozmar oblohy,
k níž nepřicházím s otázečkou marnou
a před níž nepomyslím na bohy.
Pro oko mé... a někdy pro myšlenku
o všemmíru, kde v prášku prášek jsem...
Však pro svou lásku, to mám divoženku,
pravdivou zemi lživým pod nebem.
Ji miluji, a zpěv můj země chvála,
ji vyznávám svou celou bytostí,
a láska ta, toť pud i vůle stálá,
pud syna, vůle k celé věrnosti.
A ode mne-li slyšeli jste zpěvy
ke chvále slunce, hymnu pobožnou:
mně, věřte, proto jen se velkým jeví,
že zemi činí tolik rozkošnou.