Kdyby to naše drahé slunce žhavé
dnes ještě bylo starým Héliem,
tím bohem, k němuž lidé modlili se
stojíce zpříma, okouzleni dnem;
kdyby to bůh byl zářící a žhnoucí,
jenž hore kráčí s krásnou slávou svou –
já bych ho prosil, uprosil ho jistě
modlitbou vroucí, čistou, pohanskou,
aby jen ještě jednu krůpěj světla,
jímž jinde tolik již se naplýtval,
do nitra vložil tobě, sladká ženo,
jíž osud za milence blázna dal,
básníka, blázna, paškvil živitele,
jenž za krásou se honí chiméří,
básníka, slunce milovníka v době,
jež básníkům ni slunci nevěří.
Nikoli však, bys více milovala
ten jeho nikdy nekotvící vrak:
já myslím, že s tou trochou slunce v duši
bys líp ho aspoň pochopila pak.