Každý sesazený vladař,
kterého jsme zapomněli odstřeliti,
jeho rod vyhubiti
až k pravnukům,
jako strašlivá vina a galejní koule,
tu vztýčený drze, tu ve stín se choule,
nedá pokoje našim dnům.
Jeho bezcenné krve,
bídného života cizopasného,
neplodného a směšného
jsme ušetřili,
ale znova poteče krev drahocenná,
krev myslících a pracujících –
vykořisťovaných a zmírajících,
aby trůny zazářily.
Na zlaté žerdi
je vladař jen hadr šarlatový,
aby zaslepil nevinné oči vdovy,
oči mrzáků, žebráků, velkých dětí;
pro ten hadr bude nám znova zmírat,
znova hladovět a znova slzy stírat,
znova ovdověti.
Dokud každý trůn
stržen konečně nezasype vždycky
celý prokletý rod panovnický
až k pravnukům,
znova se zachce vládnout lidské bestii,
znova krve tisíců se pole napijí
a nové okovy nám dají k okovům.
Dokud všichni vladaři
v celém světě nebudou sesazeni,
navždy až k pravnukům umlčeni,
nedozrála naše žeň:
dokud jménem jednoho zástupům vládnouti možno,
nepochopily, že jest jim vládnouti sobě
všude a v každé době.