KAKTUSOVÝ KVĚT

Ve skleníku mých zahrad roste a vlastní krví sytí se kaktusový rudý květ, rozvitý juž zcela. Buď zdrávo, žhavé moje záští, má nenávisti vřelá! – – Na chvícím se klíně houpával jsem milenku výskající

a její rety se svými jsem vášnivě spájel; na chladném oltáři lásky prodejné zažeh jsem svíci a s nevěstkou marně roztoužení svá zkájel. V jemné vibrace strun sladké mandolíny

své prsty jsem nechával vpadnout za nestřežených chvil; a pyšnou hymnu odboje zpíval jsem ve mračen temné klíny, když bouře nad lesy řádila a v nejvyšších stromech zněl kvil. Oh, mnohá rozkoš lomcovala tělem mým i duší

za jiter plných ptáků a v nocích plných hvězd; však které blaho sžehá více a která rozkoš víc kruší nad horkou tvou vůni, květe, – krvavou stopu tvých cest?! Buď zdrávo, sladké moje záští, má nenávisti vřelá!

Ty, která v má ústa tlačíš pohrdy hořké sliny, bych vmetnul je do tváře profánním, ať v hadrech či v zlatě jich těla, mrtvé přítěži koles, jež letí v Budoucna stíny. Ty, která v rytmech mých písní blýskáš meče bílým plamenem

proti žezlům, poutům, bičům, ať kdekoli svistí, proti modlám pozlaceným a těm, kdož chvějným prosí rtem a pokorně sklonili šíji, by s knížaty mohli jísti. A konečně ty, vítězná Herodias, když hlavu Jana zřela na míse,

ty, která se smíchem odrážíš od hrudi mé morálky hlas a pohár mi tlačíš do ruky, jejž naplnil Života kvas. – – Ve skleníku mých zahrad roste a vlastní krví mou sytí se kaktusový rudý květ, rozvitý juž zcela.

Buď zdrávo, žhavé moje záští, má nenávisti vřelá!