Jménem dělníků, jménem železným, jménem horníků, kováků, stavebníků a lučebníků, jménem železničářů, typografů, zřízenců a nádeníků,
ale nikoli jménem toho neb onoho, nýbrž jménem davu, když vztyčen má jedinou pěst a jedinou hlavu, nechť ze základu kamenného slohy železobetonové vyrostou čistými liniemi, slohy nové,
a jejich krása budiž svatá pravda třídní, stejná v Kantonu, Tangeru, Sydney, v Chicagu, Londýně, Vídni, k pateru vzbouřených kontinentů nechť doprovod zpívají a do budoucnosti se dívají
přítomnost milujíce pro její strašlivé oči a rozbrázděné líce, pro její mohutný osud. Jménem dělníků,
jménem železným, jménem vynálezců, inženýrů, lékařů a biologů, jménem antropologů, etnologů a sociologů, ale nikoli jménem těch, kteří ve starých pověrách žijí
a proti skutečnosti bojují dětinskou ideologií, nýbrž jménem tichých i bojovných materialistů, kteří jsou nejvíce podobni dnes legendárnímu Kristu, nechť slohy, pozorné k době jak anténové dráty,
sbírají, zpívají, hrají a rozdávají naděje, cíle, úspěchy, obavy a ztráty, jež plamennými anděly z hlubin práce a myšlenky povstávají, z nejposvátnějšího děje, z dělnické revoluce,
a nechť jsou jako štědré a ohnivé ruce, nesouce pecny hladovým, mrznoucím teplo. Na širém světě,
na světě rozdvojeném, třídními sny a zápasy, nadějemi a bázněmi napojeném, nemáme již my upřímní, vědomí, vášniví, nemáme pranic, co by nás ještě spojovalo uprostřed bojů a štvanic,
co by nás povznášelo, sílilo, činilo dobrotivými, k radosti vedlo a k hněvu mělo, nás činilo nesobeckými, něž tuto revoluci černých a rudých dlaní, to strašlivé tornádo, toho rozumného inženýra, to jarní usmívání,
jež jako Jupiter býkem Evropu k lásce unese, vysokým proudem elektrickým celý svět roztřese, krvácejíc a hřímajíc temně, ale i rozlišujíc jemně, plemena spojí, neřkuli národy, kontinenty, neřkuli země,
ale nikoli krále a presidenty, generály a diplomaty, bankéře, velkostatkáře, průmyslníky, nýbrž hrdiny, tvůrce a dělníky, hrdiny, tvůrce a dělníky, a do zobáků odzbrojeným aeroplánům, brázdícím vzdušné vody, dá ratolest práce a shody.
Kde tedy, kde tedy něco vyššího jest, co by nás v šíleném zmatku rozmarů, směrů a cest rozohňovati mohlo ke zpěvům lásky a nenávisti,
co by těm našim stromům dávalo květ a listí a co by z poetů, snížených k ornamentu pro vládnoucí třídu, činilo zase básníky, první občany z lidu, a co by samo opravdu hodno bylo,
aby se básníkům zalíbilo, z nich loudilo úsměv a slzy?! Mrtev je bůh a umírá vlastníků vlast, měšťanská třída kráčí hlavu na špalek klást –:
stoupání jarní mízy, myšlenky bezbožné reformace, polnice hesel, dynamika občanské války, patos krve a práce, dělnických pluků pochod, rudých praporů vlání, úsilí o nové formy, bouřlivý růst a zrání
nechť v rytmech našich šumí, hudou, jásají, vládnou a funkcí sociální jsou, ne pouze ozdobou ladnou – i s ševelem slzí ženských nad padlými hrdiny, i s drobnou hudbou úst a ruček dětských za vítězné hodiny,
když tleskají vítězným praporům.
Cookies on Poetry Cove