Má víro v prostý život, mé věrné pozemšťanství,
ty dobrá režná niti,
kterou jsem přišit k žití,
jak někdy zaleskneš se mi drátem stříbrným,
když nejméně to čekám
a jako ryba lekám
ze svého živlu vyrván a ve prach pohozen.
Otroctvím, hladem, nudou, strakatým, tupým davem
otráven, zdolán, zkrušen
a smutkem přizadušen
na nemocniční lůžko jsem večer ulehal –
teď jitřním na plápolu
a seshora až dolů
sunu se jako korál po drátu stříbrném.
Nic nezapomenuto, leč překonat vše možno –
Svět třpytí se a chvěje,
má hlava do naděje
se naklání a roste jak v slunnou stranu květ.
Jak večer bude, nevím:
z naděje něco slevím,
a něco přidá osud, jenž buď mi milostiv!