– Kdybych byl svoboden, vzal bych hůl a všecko svoje do baťochu. Ještě jsem neviděl světa půl! Ze svého štěstí pouze trochu.
Dveře bych otevřel, šel bych, šel až k zelenému moři dolů: růžový keř by rozpučel na holé stráni mého bolu.
– Kdybys byl svoboden, šel bys, šel, jak všickni chuďasové chodí – ale ty věru bys nedošel ni do přístavu velkých lodí.
Svobodu vezmeš si, když ji chceš, a nohy nechodí ti ztuha, leč světa vezmeš a dobudeš jen se smělostí dobrodruha.
– Kdybych měl odvahu, shodil bych kabátek panský, panské zvyky, do dlaní plivl bych si a dych’ a vyrazil bych z republiky,
vsadil bych na práci, sval a krev poslední groš, na velkou kartu: vydal by železný světa řev dolary pro mou krásnou partu.
– Kdybys měl odvahu, v zubech nůž, konquistadorů srdce dravé: šednoucí nedohoní již muž, co mladík prospal v době pravé.
Změklé máš svaly a srdce mdlé, krev pouze na sny postačí ti: tělo tvé slabé a usedlé nemůže svět si podrobiti.
– Kdybych byl mlád, ach, ba pravda, mlád, neseděl bych tu, nerozprávěl; v sibiřské Klondyce právě snad teď zlatokopův stan bych stavěl.
Člověče dobrý, řekni však, zda vědělo by moje mládí, co muži vypráví starý vrak, jejž příboj bije, dráždí, hladí?
– Kdybys byl mlád! Nač ten planý vzdech? Nevstane mrtvý, leží, leží. Živému korunu snů však nech, v ní zpívá ještě život svěží.
Až touhy vyhasnou, zbledne sen, životu bude odzvoněno: po věcech sladkých ti zbude jen vzpomínka šedá, prázdné jméno.
– A hořký zbude-li v srdci žel, že jedna touha marna byla, ta, kterou život mi zahořel, jak v slunci zlatonosná žíla?
Co snu a touhy mi platen dým, nač rozkvetly mi klasy plané, vím-li, že pohádku nezměním v skutečnost žatvy požehnané?
– Co všecko nechtěl bys, tuláku, v počasí špatném na rozcestí, kde bědné plemeno chudáků nepozná nikdy, co je štěstí!
Byť sil jsi neměl již, nebyl kos, do srdce nevpusť resignace: snad ještě zbývá ti šťastný los anebo strýček v Americe!
Cookies on Poetry Cove