Mám nejasnou představu:
mohlo by býti vše jiné, než jest,
mohl by mne poutati datel, jenž bije zde do dubu,
pozdní mandelinka, jež ztéká můj rukáv,
zeleň, voda, slunce.
Civím však na věci a nevidím jich,
hyne mi zrak, sluch, paměť a čich,
ohlušuje mne vír čehosi suchého, klubkovitého,
cítím to ve svém mozku,
roste to,
lebku mi to rozhazuje na všecky strany,
roste to stále,
zabírá to celé údolí,
roste to ještě více,
pohlcuje to celý svět
v jediný vír.
To asi zešílel času mlýn,
myslí si nahý kus mozku, který mi zůstal.
A to je poslední jeho celá myšlenka,
se kterou mizím v nějakém suchém, jednolitém těstě.