„v mém světě člověk člověku je druhem;
co na srdci, to na jazyku mají“ –
jde osamělý dělník za svým pluhem,
a větry podzimní ho omývají.
a jako všude lakomá je země
ke dvěma rukám počestným a holým.
podobna žalmu, plynou léta temně
pod svícnem silnic k zlatonosným polím.
je chudoba jen žalář; nepozlatí
jej zlatá slova syté spoluviny.
a dvakrát pálí, když jím člověk platí
za věrnost světlu tam, kde vládnou stíny.
a přece žalář ten je vlídnou sudbou,
když s beznadějnou cizotou jej srovná,
s tou barbarskou a potměšilou hudbou,
jíž obklíčen byl jako kořist lovná.
tu člověk člověku je šelmou dravou,
a jejich svět je tragikomedie –
jde osamělý básník pozdní travou,
list za listem, den za dnem země pije...