Však jenom chudí chodili se mnou
po proměnlivém chodníčku let.
Tu jejich vzpouru drsnou a jemnou
už chudé matky vštípil mi svět.
A život mne jí den ze dne učí,
vždyť jiného mi nemůže dát,
když světem skučí sten těch, jež mučí
bohatců lup a žraločí hlad.
Jak živočichů z jiného světa,
nesmírně cizí, strašlivý druh,
mně připadali po všecka léta,
a jejich nejfalešnější bůh
z bohů a bůžků největší hrůzu
a nejtvrdší mi ponouká pěst...
Chudobě zasvětil jsem svou Musu,
lásce a vzpouře z trnitých cest.