krvavá houpačka naděje a zklamání, zklamání a naděje, ubitému času vyzvání, tisícům mrtvých vyzvání,
a nic, kromě hrůzy, se neděje. ztracená léta poskvrněná krví a špínou, plivnutím do tváře světa
a nejstrašlivější vinou, ztracená léta, posvěcená jen hrdinstvím rudé armády, jako by neměla skončiti. jako by svlečeného člověka bez vnady
na troskách chtěla vztyčiti. kdože tě proklel, zeměkoule, pevninu, moře i vzduch, žes jako samý vřed a boule,
vydávající puch? kdože tě proklel, lidstvo šílené, že nenávistí se dusíš, když bylos plodilo krásné a vznešené,
zas vraždit a ničit musíš? nikdo tě, země, neproklel, jsi trpělivá a plodíš, rány zacelíš zelení, zahojíš bzukotem včel
a ptáky sem na pastvu vodíš. nikdo tě, lidstvo, neproklel, rozumu nezbavil, nikdo tu nemá k tomu moci ni sil; množíš se, pracuješ, tvoříš, zpíváš
pod strašlivým povrchem, pokoj a klady a krásu vzýváš nad lží a podvodem. to nestačí však k vysvobození
z věčného návratu černých dnů, to nestačí na pevné lešení pro pospolitost občanů, pro pospolitost ras a kmenů,
pro mír a tvorbu a řád. nyní, kdy vše je v krutém plenu a včerejšek by zítřku cestu zavřel rád, dnes nad hlomozem lží a vřavou strašných zbraní
se nahá pravda klene modrou oblohou, vše je tak průhledné, jasné jako s dlaní, příčiny, následky, okovy na nohou, uzel a meč. – jen otevřít oči,
zírat a zírat čelem k východu, myslit a myslit se srdcem vzhůru, ať vkročí poznání v nitro, sváteční pohodu. a my tu – na úpatí lidské vysočiny
nového světa práce a spravedlnosti – nezrodily se ještě tak veliké činy pro dílo lidské pospolitosti, nespojilo se ještě sobectví tak hanebně s pitomostí
proti nejvyššímu rozumu a nejvyšší ctnosti. a my tu..., lide můj, nedej zahynouti v hamižnosti a malosti, vzpomeň, že železo musíš, dokud je žhavé, kouti,
že za deset smutků koupíš tisíc radostí, nedej nám čekat, nedej nám hnít: pod křídly moskvy chceme žít.
Cookies on Poetry Cove