Je svátek luny v žlutých vlnách polí,
neznámý soprán chci kdes ve tmách slyšet.
O lásce pažete po dávném slohu.
O bílých liljích v blankytovém erbu.
V sežloutlých travách nadrobeno rosy.
A všecky hroby oddychují lehce.
Vy milenci, již plížíte se tudy –:
což nelze spát juž na Madonny ňadrech?
A tiché stíny zapadají v klasech:
– Teď lze jen hřešit, hřešit bez oddechu.