ztmavělo modré hedvábí
jarního nebe vysokého,
noc, která světlo odplaví,
mu nechala jen hvězdy z něho.
nad stromy září hluboce,
tah lživých očí uhrančivých
či košatosti ovoce
nad hladným spánkem spravedlivých.
a přece klamný poklop ten
na zemi strašně neduživé
je v takou noc nám nakloněn
a něhou posypává živé.
ta lživá krása sladce zní,
zpěv nejtišší a nejmírnější,
soucitný kontrast k hrůze dní,
jež seje zlatá pýcha zdejší.