Jaro zpívá v parku obklíčeném křiky
automobilů a tramvají,
jaro směšné, hýbající všemi uličníky,
kteří v kuličkách své jmění prohrají.
Však i jiným bytostem cos o jaru se zazdá,
pod frontami činžáků když běží ke spasení.
Kdo jim trochu kalika a lásky na obvaz dá?
Ale po tom věru nikomu nic není.
Ubohé srdce lidské!
Ovzduší je něžně elektrizováno
na chodnících překypujících.
Kdo však vyšel křepce v usměvavé ráno,
kvečeru zda neztrácí svůj smích?
Co jim jaro dá, to je ach těžké břímě,
zradí za chvilku, kdo nésti pomohl.
Lehce s jarem béře se a těžce ztrácí v zimě.
A přec žebrákem, kdo vzíti nemohl.
Ubohé srdce lidské!
Jaro vlaje třídami jak tichá revoluce,
která vraždí polibkem a ničí pohledy.
Oken skla se smějí, sady kynou prudce,
krasavice mají pilné nohsledy.
Ale kola, podšvy, kopyta se řítí
jako nemilosrdný a suverénní stroj.
Souvislosti lomoz křičí: Rozdrtiti!
Jaro tanec chce a svět chce boj.
Ubohé srdce lidské!