Stromy již kvetou na stráních a vzduch je čistý jak dítě, příroda, nevinná, i když nejkrutší zločiny páše, volá dnes k slavnosti mládí a k souložím šťastných párů... Chtěl bych dnes hledat ty páry, jež dovedou zapomenout
na spáry číhající v tmě vlastních i cizích koutů, chtěl bych být květem na ňadrech, jež milenec po prvé tiskne, chtěl bych být travou, jež lehá pod objetím mladých lidí, bych zrána pokropen rosou znova se zdvihal k slunci
s rozkošnou vzpomínkou, že jsem byl poduškou lásky. Chtěl bych jít tam, kde se pracuje na nějakém velikém díle, kde duch a sval svorně pohánějí rytmický pochod strojů a práce jest opojením a vysvobozením lidí,
chtěl bych být písní, jež splývá z rtů dělníků nesmrtelných do hukotu páry a v rachot kol a ve vítězný hvizd píšťal, chtěl bych být látkou, kam vsává se pot, nezřený v zápalu píle, chtěl bych být věncem, jímž zdobí se hotové dílo,
když hrda na svůj zdar odpočívá již radostná práce. A ještě chtěl bych se vplížit do kruhu horoucích duší, jež v syntézu krásnou pojaly každý vznět revoluční a světem se rozejdou nyní s paprsky ve štědrých rukou
nesouce myšlenku vzpoury těm, kdož jsou zotročeni, nesouce naději na celý život všem poníženým a chudým; chtěl bych být pochodní, která zažehá staré tvrze, chtěl bych být slovem, jež probouzí pokorné otroky králů,
chtěl bych být praporem rudým, jenž padl na barikádě a ráno byl znova vztýčen vítěznou vzpourou. Stromy již kvetou na stráních a vzduch je čistý jak dítě, oh, rcete, kde je ta láska, jež chodí po světě nahá
a vzdoruje spojeným hlupákům, pokrytečkům a kněžím, vzdoruje spárům číhajícím v tmě vlastních i cizích koutů, oh, rcete, kde je ta práce, jež blaží a osvobozuje, nepřipoutaná k řetězu krádeže rafinované,
za sebou nevlekoucí vychrtlé davy svých dětí, a rcete, kde je ta vzpoura s plameny v rozumných očích, nezotročená malounkými tribunky politiky, nenasycená soustem králova slibu a hrdá příliš,
než aby se vláčela hampejzy zvetšelých parlamentů! A znáte-li mladou půdu, kde taková láska kvete, taková práce opojuje a taková vzpoura se vzpíná, tož přijďte kořeny vyrvat zoufale zápasícímu,
smutnému štěpu sadaře, jmenujícího se Volnost, a ponořte jej do té šťastné, přešťastné půdy.
Cookies on Poetry Cove